Kapitola 2. - Správní členění ČR.

Kapitola 2. Správní a územní členění ČR

Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky.

Vyššími územními samosprávnými celky jsou pak podle čl. 99 Ústavy země nebo kraje. Podle platného právního stavu jsou jimi kraje.

Obec je vždy součástí vyššího samosprávného celku.

Územní samosprávné celky mají právo na samosprávu, které vykonávají v rozsahu stanoveném zákonem a v souladu se svými potřebami. Hovoří se o jejich tzv. "samostatné působnosti".

Zákon může svěřit orgánům samosprávy i výkon státní správy, který vykonávají v tzv. "přenesené působnosti".

Pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí nebo krajů a nestanoví, že jde o působnost samostatnou či přenesenou, platí, že jde vždy o činnosti patřící do jejich působnosti samostatné.

Do samostatné působnosti kraje patří záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje, pokud nejde o přenesenou působnost kraje.

Při výkonu samostatné působnosti kraj spolupracuje s obcemi. Nesmí přitom do jejich samostatné působnosti zasahovat a je povinen projednávat s nimi, pokud je to možné, předem opatření týkající se jejich působnosti.

Kraj je oprávněn vyjadřovat se k návrhům státních orgánů, které se dotýkají působnosti kraje a státní orgány jsou povinny, pokud je to možné, předem s kraji projednávat opatření, která se jich dotýkají.

Kraje i státní orgány si navzájem poskytují na požádání bezplatně údaje a informace potřebné pro výkon jejich působnosti. Kraje jsou oprávněny používat bezplatně i údaje z katastru nemovitostí.

Při výkonu samostatné působnosti se kraj řídí, jde-li o vydávání obecně závazných vyhlášek, zákonem, jde-li o ostatní záležitosti, zákony, jakož i jinými právními předpisy na základě zákona vydanými.

Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.